Aldo - Americká Akita

Perná sobota

17.01.09 | Tak dnešek byl teda fakt náročnej, packy mám umolousaný a ušoupaný, jsem docela utahanej, ale stálo to za to.

Ráno cvičák - no nic moc, těšil jsem se jak si zase zablbnu a zazápasím s ostatníma psama, ale páníček byl takovej nějakej ostřejší a hnusnější, moc mi toho nedovolil a docela dost mě buzeroval. Jako kdyby nějak přesně záleželo na tom jestli stojím, sedím, nebo ležím. Ale byl tak vytrvalej, že jsem ho nakonec začal radši posluchat, abychom se zbytečně nehádali. Je teda fakt, že mi tím maličko pošramotil moji pasivní rezistenci (viz. Moje úspěchy 10.1.), na druhý straně ale bylo docela fajn vidět, že má páníček radost a mít plnou pusu piškotků :-)

Po cvičáku jsem očekával cestu domů, ale místo toho jsme jeli někam do pizzerie na oběd (zase mě chtěli odbejt granulema a zase jsem se nedal) a potom trochu delší cesta autem a - no kdo? No přece Ayriiin!! Skočil jsem po ní jako vždycky, ale ona se mě tak trošku bála, tak jsem zpomalil a za chvíli už jsme se zase rvali jako pojevený. Teda vlastně ne jako, pojevený jsme byli furt, i na procházce v lese, i na louce, i u Ayrin doma, když byla příležitost, už jsme se rvali :-)

Jenom jednou jsem se uklidnil a projevil svou vrozenou galantnost - to když Ayrin smutně koukala jak žvejkám sušenou kostičku, tak jsem tu kostičku vyplivnul a čumákem jí přisunul k ní. Páníčkové se rozplývali jak je to roztomilý, ale dobře vím, proč to dělám, rostu do puberty a tak nějak mi připadá, že s fenečkama se dá užít ještě i jiná zábava, než rvaní. Tak si přece musím Ayrin předcházet, ne?

Pár fotek je níže v galerii, zbytek je na http://aldicek.rajce.idnes.cz/prochazka_s_Ayrin/