Aldo - Americká Akita

Procházky mě baví čím dál víc

11.02.09 | A aby taky ne! Zjistil jsem totiž, že největší zábava je utíkat páníčkům, oni se mě potom snaží dohnat (jenže oni mají dvě nohy a já čtyři :-) ) a já si mezitím skvěle zazápasím s tím kámošem, ke kterýmu doběhnu.

Pořád sice běhám se stopovačkou, ale už jsem zjistil, že když páníčkové na konec tý šňůry nedosáhnou tak si vlastně můžu dělat co chci.Když jsou v dosahu, tak dělám vzornýho pejska, na přivolání přiběhnu, způsobně se posadím a s nevinejma očičkama čekám na piškotek.  

Samozřejmě si ale předtím zkontroluju, jestli na mě můžou a jestli by třeba mohli i škubnout. No za to mi to nestojí, to si radši dojdu pro ten piškot. Někdy se zase oni tváří, že na mě jako nemůžou a když neposlechnu hned, páníček udělá dva skoky a už je na konci šňůry - nejsem blbej, vím co by následovalo, a tak je ze mě rázem zase vzorňák.

Největší sranda ale je, když potkáme nějakého jiného psa, já se tvářím, jako že mě vlastně vůbec nezajímá, čuchám si bokem a zajímám se jenom o páníčky. Ti mi moji lest spolknou i s navijákem, za chvíli mě pustí, já zavětřím, otočím směr a hupky dupky za kámošem - a to se vší parádou, páníček za mnou běží, mává rukama, křičí, no museli byste to vidět, jsme fakt sehraná dvojka :-).  Samozřejmě se nenechám chytit hned, příležitost se musí využít, takže když je i můj soupeř na volno, snažíme se odběhnout co nejdál, ať si to páníčkové užijou.

Jenom nevím, proč jsou ty druhý psi takový makovci, že svý páníčky poslouchaj, to jim akorát zbytečně všechno usnadňujou a já na to doplácím tím, že v zápalu boje nakonec taky přiběhnu k páníčkům, kteří mě vcelku lehce chytnou. Na tomhle budu muset ještě zapracovat a vysvětlit ostatním, že lidi nejsou od toho aby se poslouchali, ale především kvůli jídlu a mazlení - a to stejně dřív nebo později přijde.